Ze zásady proti proudu

Onehdy mne překvapil jeden soused, když jsme se v oblíbené, a zároveň jediné hospůdce u nás, setkali a on na mne spustil teorie o tom, jak jsou ti Ukrajinci zákeřní.

Opatrně jsem se začal vyptávat proč si to myslí, a on mne začal zahrnovat důkazy, které vytvořil někdo na facebooku a podobných webech. Rozhorlil se, argumentoval, zvyšoval hlas a rozhazoval rukama. S hrůzou jsem zjistil, že v oné hospůdce není zdaleka sám, kdo takto pokřiveně myslí.

Začali jsme věc opatrně rozpitvávat, a já se ho naivně snažil cílenými otázkami přimět k tomu, aby se zamyslel nad tím, co za hlouposti tvrdí. Jak jsem řekl. Naivně a také marně.

S hlavou nafouklou na úroveň horkovzdušného balonu jsem se po pár pivech vydal k domovu a přemýšlel, co za tím vězí, že člověk se kterým se v zásadě shodnu v názorech na spoustu běžných věcí, má tak diametrálně rozdílný názor na zcela jednoznačnou záležitost.

Dosud jsem negativní vliv dezinformačních zpráv příliš nevnímal. Fake news jsem považoval za nebezpečné, ale na rovinu, příliš jsem nepředpokládal, že takovým blbostem mnoho lidí uvěří. Mýlil jsem se.

Zřejmě existuje značná skupina lidí, kteří z nějakého důvodu půjdou vždy proti proudu. Nemusí mít pro svůj postoj rozumové a rozumné argumenty. Stačí jim jen to, že jdou proti oficiálním, celosvětově uznaným hodnotám a zjištěním. Cítí se tak možná zajímavější, silnější, rozumově vyspělejší.

Ze své podstaty se nezabývají tím, že by měli své tvrzení nějak důkazově doložit. A když se vytasí s důkazy, jsou z kategorie, jedna paní povídala. Ano přesně. I to mi ten můj známý řekl: „Můj kolega v práci, zná jednoho Ukrajince, který s ním občas chodí na pivo. On má v Kyjevě známého, jehož brácha slouží v armádě a oni dostali rozkaz pobořit nějakou vesnici, ze které se stáhli Rusové“. A tohle je pro něj ten největší argument. Docela smutné si uvědomit, kdo všechno dostal od Boha duši.